durych

Archive for the ‘Václav Durych’ Category

Václav Durych: Katolická elita

In Václav Durych on April 6, 2011 at 11:06 am

Veškerá literatura, jakož i všechno umění, ale též věda, je činnost lidská, třebaže ať se to komu líbí nebo nelíbí; jediným umělcem a vědcem, nebo při nejmenším alespoň autorem impulsu k veškerému umění či k vědě  je tu DUCH  SVATÝ a člověk je jenom jeho pozemským zprostředkovatelem. Duch svatý mluví právě tak ústy katolickými jako buddhistickými a samozřejmě i ústy zcela bezvěreckými. 

A tu je možno (ne vždycky a nikterak příliš zjevně) rozlišovat. Věřící katolík může (zdaleka však nemusí) vědu a umění zprostředkovávat způsobem zcela svérázným, z něhož je patrna víra. Takovýchto umělců a vědců bylo, jest a snad i nadále bude mnoho. Lze si však postesknout, že právě zprostředkovateli tohoto  druhu český národ nikdy neoplýval Z mnoha nepochopitelných důvodů se mnoho Čechů (a někdy by se dalo říci, že dokonce i jejich většina , se za svou víru stydí, nebo ji aspoň nerada připomíná). Díky otcovské starostlivosti domu habsburského i habsbursko – lotrinského. O racionalismu a „osvícenství“ se Češi dozvídali jen nedopatřením.  Zpravidla lehkomyslností a těžkopádností  kontrolních a dohlédacích orgánů, které nezřídka byly v rukou ultrakonservativních církevních kruhů, „papežštějších než byl sám papež“. 

Mohli bychom se utěšovat tím, že v počtu národů patříme ne sice k nejmenším, jistě však k národům malým. Ale to je útěcha lichá. V posledních dvou  stoletích v naši inteligenci, ať již vědecké, kulturní, či jakékoli jiné, vskutku převládali bezvěrci, jinověrci, katolíci studení a co nejhůře  –  katolíci vlažní. Za toto už nemůže Bílá Hora. Či spíše předbělohorské období hedonistické. Se stále ještě životaschopnou  husitskou setbou zápolili s největším úsilím jezuité, kteří z tohoto boje vyšli vítězně. Ale byli tu ještě jiní ´bojovníci´ , kteří pokud přímo nešlapali jezuitům na paty, nijak jim nepomáhali . Kdopak to asi byl? 

Nelze vždycky vypátrat příčiny odpadu od Boha a  náboženství. Musili bychom se zavrtat do dob josefínských, i když by nebylo spravedlivé všecko neřádstvo házet na hlavu ne příliš zbožného „Habsburko-Lotrince“ Josefa II.  Poslední Habsburk na českém trůně, přezbožná císařovna Marie Terezie, zakopala snad ještě více hřiven, než jí bylo svěřeno, a to zejména ve vztahu k dosud existujícímu českému národu. Toho totiž uměla jen nestydatě využívat. Katolický klérus byl hanebně nevzdělaný, na pohodlný život v teploučkém tereziánském bahně mu jeho děravé vzdělání stačilo, a proto z každého vanutí Ducha měl nepředstavitelnou hrůzu. Tušil sice správně, že mimo vanutí Ducha svatého vanou ještě do Čech duchové zlí, ale to bylo jen pouhé tušení. V rozpoznávání duchů český klérus nikdy příliš nevynikal. 

Bílá Hora za všecko nemůže. Mnohem závažnější se mi zdá odstěhování habsburských vladařů z Čech do Vídně, což se stalo jen a jen proto, že si nevěděli rady s českými protestanty. A kdo za to může? Jen oni sami, jejich rádci a úředníci a bohužel  –  i jejich zpovědníci. 

Bílá Hora, zejména pak Obnovené zřízení zemské Čechy otrávily podobným způsobem jako jedenadvacátý srpen 1968.  Našla by se zde spousta analogií, ale bojím se je na těchto stránkách rozebírat. 

Jedno je zřejmé: nekrvavými národními katastrofami Čechové nikdy příliš netrpěli. Ani jejich vztah k Bohu tím mnoho neutrpěl, a tudíž ani jejich katolictví. Nesedí jim však jakékoli krveprolévání, ať už to byly husitské války, třicetiletá válka, válka s Prusy, obě války německé; naposledy pak krvavá padesátá léta. Tehdy k Bohu rázem zahořknou, prý  JAK TO,  ŽE SPRAVEDLIVÝ BŮH MŮŽE VŠECKY TYTO VĚCI DOPUSTIT !  a vším tím krvavým divadlem bývají zasažena i jinak velmi zbožná katolická srdce. Ta se pak zatvrdí vůči bližním i vůči celému světu Narůstá skepse a ta nepřeje dobrému umění. Je to vyhraněný   rys české povahy a neumím ho vysvětlit. Snad by se zde nalezla poněkud kostrbatá spojitost  Hospodinových trestů vůči hříšnému Izraeli. Židé ve Starém Zákoně nedokázali rozpoznat, co je Boží trest a co je jen Boží výstraha. Po každé celonárodní katastrofě hřešili ještě mnohem víc, a kdyby vskutku nebyli vyvoleným národem, snad už by dnes ani neexistovali. Stíhaly by je stále hroznější a krvavější rány a ty už by nedokázali přežít. Máme snad, pro pána krále, stejnou národní povahu? 

U tohoto faktu se zastavuji proto, že i dnes je nesmírně obtížné rozpoznat Boží trest od pouhé Boží výstrahy: Jen díky Božímu milosrdenství převažují dosud výstrahy. Přírodní živly dokáží natropit nevyčíslitelné škody, relativně  je však málo obětí na životech. 

Elitu národa samozřejmě netvoří pouze umělci a vědci, které lze snadno registrovat a jejich počty zaznamenávat do kolonek statistických dotazníků. O umělcích a vědcích se také národ dříve či později nejsnáze doví, jsou-li věřící či nikoli, a jsou-li věřící, jaké náboženství vyznávají. Jsou-li to katolíci, není tak nesnadné o nich zjistit, zda jsou to lidé zbožní nebo jen tak tak. Umělci a vědci jsou vizitkou národa a na vizitce se přece jen něco musí uvést, třebaže i neochotou. 

Elitu národa tvoří i dobří učitelé a lékaři, ekonomové a právníci, inženýři a veškerá tzv. technická inteligence. A jistě by se našly ještě další  a další skupiny inteligence, bez nichž by národ střádal, trpěl a chřadl. 

Zdaleka ne všichni tito lidé patří k elitě národa, právě tak, jako k ní nepatří všichni umělci a vědci. Plev je všude dost  a dost. 

Elitu národa ovšem tvoří i zruční průmysloví dělníci, řemeslníci, rolníci a ostatní manuální pracovníci včetně žen v domácnosti. Po tuze dlouhou dobu se „pracujícím“ nechutně podkuřovalo, jidášsky a zbaběle. V naprosté většině byli za to  nestoudně vykořisťováni, a to netoliko komunisty. I mezi tímto „pracujícím lidem“ byla vždy náramná síla plev. Oproti plevám v řadách inteligence mají plevy lidu manuálně pracujícího jednu velikou  nevýhodu: jsou mnohem lépe rozpoznatelné a díky vžité metafoře „pars pro toto“ se o tomto lidu se vší vážností tvrdí, že všechen tento lid stojí za starou bačkoru. I proto to s námi po listopadovém kotrmelci dopadlo tak bledě a bude prý to ještě horší,  nezačnou–li konečně tito lidé pracovat“.  Komunisté s chutí vyznamenávali „nejlepší pracovníky“ řády a medailemi, úmyslně se netrefovali do opravdu těch nejlepších, takže spíše vyznamenávali své náhončí.

Tím samozřejmě veškerou práci, na kterou zpívali hymny, nestoudně degradovali. V podstatě totiž komunisté prací hluboce opovrhovali. 

Své elity si každý národ jakž takž považuje, třebaže to často činí velmi neobratně. Je však pochopitelné, že větší část této elity pozornosti národa uniká, ale nad tím není se proč pozastavovat. Tak tomu vždy bylo, jest a bude. A právě proto jen mnohem menší část  elity národa je odměňována. Velmi silným hlasem křičí dovední chirurgové, že jejich příjmy jsou mnohem menší než příjmy pasáků či bankovních makléřů, ale ani nad tím nemá význam se příliš rozčilovat. Nespravedlnosti je vždycky víc než dost a lidé už, jak se zdá, mají v sobě smysl pro nespravedlnost geneticky zakódovaný. 

Všichni křesťané bez výjimky  by měli očekávat odměnu za celoživotní práci v Božím království. Ti pokornější na odměnu nečekají. Těm stačí, když Bůh  jejich práci přijme jako protihodnotu za spáchané hříchy a za zanedbání povinností. Neměli by proto na sebe upozorňovat, jací že jsou kabrňáci a jak že by to bez nich dopadlo. Že se ovšem většina lidí tuze ráda chlubí, to už je jiná a myslím si, že pýcha na vykonanou dobrou práci jistě nebude považována za těžký hřích. 

Katolíci by tedy na své zásluhy neměli upozorňovat. Bude-li jim „věnec dán“ již na tomto světě bude to přinejmenším pro ně špatný obchod. Kristus upozorňuje, že ti lidé, kteří svou odměnu obdrželi už na tomto světě, těžko mohou očekávat další odměnu v Božím království.

Ale snad i na ně ještě něco zůstane. Bůh má více, než může rozdat. 

Lze namítnout, že přece jen tu a tam si národ svou elitu vyhledá, a že tedy ověnčí člověka i nejskromnějšího, třebas i proti jeho vůli. To všecko národ  –  spíše však jeho vladaři a kortešové  –  opravdu dělá: výtečné jedince skutečně vyhledává a odměňuje, nejčastěji, bohužel, toliko pytlíkem pralinek. Nicméně do tohoto výběru, buď za to Bohu chvála, se nehodí katolíci.

Jaroslav Durych hovoří jasnou řečí:

„Každý nekatolický intelektuál považuje katolíky za živly nevzdělané a zaostalé nebo za podivíny a hysteriky, se kterými nelze a netřeba vážně jednat, jejichž slova netřeba vážně bráti, jimž netřeba slova vážně dávat, kteří vždy jsou a zůstanou živlem nižším  a zasluhují buď  nebo opovržení“.

Další trpká slova následují. Pokud si je laskavý čtenář přečetl po třech čtvrtích století, kdy byla napsána, pak se nedomnívám, že by jim právě v nynější době upíral hodnověrnost. Přibývají toliko nová epiteta. Věřící katolíci bývají označováni za pokrytce, modláře, fanatiky, fundamentalisty. Velmi obsáhlý slovník přezdívek a nadávek uvedli v život komunističtí „jazykovědci“. Snad to ani nebyli praví komunisté, spíše NEKOMUNISTICKÝ intelektuální  odpad, který se bolševiků bál a třebas se jich i štítil, ale v boji proti náboženství byli s komunisty zajedno, a to už v dobách  prvorepublikových: tehdy zadarmo, po Únoru za peníze. 

Za nadávky v tisku býval vždy odpovědný redaktor spolu se šéfredaktorem, dnes nadávky obstarávají „hlasy čtenářů“. Nelze zjistit, zda jsou to skutečně hlasy čtenářů. Redakce se kryjí nestydatou a dříve zcela nemyslitelnou douškou, že názory čtenářů zde vyslovené se nemusí krýt s názory redakce. Ony se však zpravidla kryjí, ale i kdyby se nekryly, redakce takové názory publikovat nemá. To je laciná propaganda. Na protikatolické výpady žádný „hlas čtenáře“ neodpovídá, protože takových hlasů prý NENÍ. Redakce je však úmyslně nepublikuje. To se jí nehodí do krámu. Dnes také žádná redakce o polemiku nestojí: co kdyby taková polemika přerostla redakci přes hlavu ? 

Katolíci jsou tedy nadále v opovržení a jsou neustále tupeni. Ale kéž by jim jen bylo dopřáno, aby byli uráženi a zesměšňováni ještě mnohem více, mnohem častěji, nadávkami šťavnatějšími, jízlivějšími, takovými, které je zasáhnou na velmi citlivém místě, za to, že se rezolutně hlásí ke své víře v Krista ! V 11. a 12. verši páté kapitoly evangelia svatého Matouše jsou slova, která dokazují, že takovéto příkoří vůbec žádným příkořím není, že je to naopak NEJVĚTŠÍ NADĚJE katolictví: 

„Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všechno zlé kvůli mně.  –  Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích;  stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“ (Ekumenický překlad Bible, Praha) 

Za všecky takové lidi, kteří nám tímto způsobem  –  ovšemže nevědomky  –  dopomáhají k slávě života věčného, se musíme upřímně modlit. To jsou naši opravdoví přátelé  –  a myslím to bez špetky ironie. Osmero blahoslavenství, to je kodex právě tak obtížný jako Desatero. Zpytujme svůj život a snažme se představit si, kterou z podmínek osmera blahoslavenství nejspíše splňujeme, a je nám k pláči. Nic, zhola nic. To je právě tak nemožné jako vůbec nehřešit, jako skutečně vykonávat všecko, co vykonávat je naší povinností. Jestliže se pak k splnění některé z těchto podmínek v potu tváře propracujeme, pak nemůžeme plnit podmínky jiných blahoslavenství, hřešíme tam, kde by nás to dřív ani nenapadlo a čím dále tím více svých povinností odsouváme na dobu pozdější. A kdo nám zaručí, že podmínky jednoho jediného blahoslavenství budeme plnit až do smrti ? 

A hle ! Tady je cosi osmeru blahoslavenství zcela rovnocenného. Netřeba se nijak zvlášť exponovat,  stačí jen trpělivě snášet nadávky, urážky, lži, křivá obvinění, újmu na majetku či na našem pohodlí. Jistě že záleží na letoře:  některým lidem to vadí méně, jiným více, vadí to však každému. Musíme však při tom bezpodmínečně splnit požadavek pevné víry, naděje a lásky vůči Kristu, který se nám pak za to osobně odmění. Nestojí to za uváženou ? 

Je nezbytné nedat se odradit od neustálého boje za víru;  zároveň je třeba být pokorný, trpělivý a nesmíme odporovat zlu (pokud je to v našich silách). 

Je nám vskutku třeba obojího. Nebýváme důslední, především pak jsme křehcí a slabí. Bojujeme jako lvi,  ale náhle nám síly ochabnou a to už nám nezbývá vskutku nic jiného než trpělivě snášet příkoří. Leckdo se tomu může smát rčením „z nouze ctnost“, ale sám nedokáže o mnoho víc.  Jsme lidé, nikoli zvířata. Když se dvě zvířata téhož druhu spolu perou, pak po jisté chvíli se slabší svému přemožiteli ukloní a odejde mu z cesty. Vítěz poraženého zpravidla nepronásleduje. To si vzájemně dělají jen lidé. Jak je to tedy dobře zařízeno, že člověk   dovede snášet příkoří. Mohl by někdo poukázat na to, že zvířatům nikdy nemůže jít o tolik jako člověku,  který bojuje o ideály, o čest a kdoví o co, zatímco zvířata se jen tak kočkují, dohromady o nic jim  přece nejde.  Chyba lávky! Boj dvou samců o samici je v jejich životě tak důležitý, že si to člověk nemůže ani dost dobře uvědomit. Význačný český zoolog Julius Komárek dokázal, že pud „námluv“ a vlastního páření má pro všecka zvířata nesrovnatelně větší význam než pud zachování potomstva, jehož význam se dosud  mylně přeceňuje. 

Deptaný člověk však také může po nějaké, mnohdy i velmi dlouhé době svou trpělivost ztratit a pustí se do boje, třebas i předem ztraceného.  Bojuje i velmi statečně, až do úplného sebezničení. Až k smrti. Ani takto zvířata nejednají  leč zcela výjimečně. 

Nechci zde rozvádět obecné úvahy. Na psychologický rozbor nemám potřebné znalosti: bylo by to jen spekulování. Chci jenom zmírnit onu trpkost Jaroslava Durycha, který tak přesně  definoval poměr českých ateistů (zdaleka ne jen intelektuálů) ke  katolíkům. Já zde volám co nejhlasitěji, jen ať si nám nadávají, ať nás tupí, jak jen mohou, ať nás zesměšňují, ať námi opovrhují, ať nás pronásledují a šidí, kde mohou, nerozčilujme se pro jejich lži, (vždyť tak to musí být !)  –  buďme jim a všem ostatním nepřátelům Kristova náboženství  VDĚČNI ! 

Jednoduchý ale dobrý člověk měl pro Durycha vždy mnohem větší cenu než universitní profesor, kterému na milosti Boží nezáleží. V NADĚJI KATOLICTVÍ V ZEMÍCH ČESKÝCH vyslovuje zcela krátké věty, spíše epigramy, které zajisté do krve ranily a stále zraňovat mohou řadu čtenářů této knížky: 

„Bůh nepotřebuje, aby jeho příbytek byl vyplněn těmi, kteří ve světě něco znamenali.“

„…k vyplnění nejtěžších úkolů na světě lépe se hodí lidé skrytí…“

„Strom, který přinesl vlasti a národu jen užitek světský, musí se spokojit tím, že národ bude svým světským způsobem oslavovat jeho památku.“

„Jest také otázka, proč člověk moudrý a mocný měl by býti přijímán s nepoměrně větším milosrdenstvím než jakýkoliv bídník, propadlý vášním, náruživostem a bědám smyslů a chtíčů.“

„Sebe skvělejší osobnost lidská, oděná v době svého časného života největšími dary, zásluhami, uměním, slávou, mocí,  nerovná se ani stínu kterékoliv  duše blažené“. 

To všecko jsou slova do pranice, a pokud, jak jsem výše uvedl, by tyto věty nezpůsobily krvácení, aspoň leckomu pokazily trávení. 

Ferdinand Peroutka křičí z plna hrdla: 

„Žádný živý a aktivní směr, který chce silně působit na svět, nemůže se tak degradovati, aby se zřekl ctižádosti shromážditi kolem sebe rozumovou aristokracii. Žádný směr není plně životný, jestliže nedovede také rozum upoutat.“ 

Na poukaz, že „Bůh nepotřebuje, aby jeho příbytek byl vyplněn těmi, kteří ve světě něco znamenali“, Peroutka se rozčiluje: 

„Jak skromným a tichým stal se tento Bůh. Jestliže skoro po dva tisíce let církev katolická o něco důsledně usilovala, bylo to o to, aby skála Petrova byla osazena lidmi, kteří ve světě něco znamenají.“ 

Než odpusťme Peroutkovi, že si plete Boha s církevní hierarchií. To se stává leckomu a znovu pak si plete  církev se stranou lidovou a její učení s doktrínami Hradu pražského. 

„…tři čtvrtiny obtíží katolíků v této zemi a většina vratkosti jejich posice a nevyhladitelné zdání méněcennosti zakládají se na tom, že katolicismu nedaří se získat pro sebe lidi, kteří ´ve světě něco znamenají ´. Pokud se duchovního života týká, katolicismus žije u nás v koutě, bez elity, bez mužů zasloužilých, a bez těch, kdo představují národní energii.“ 

Peroutka si pak pochvaluje Durychovu soudnost, jestliže předpokládá, že katolictví vskutku u nás nemá žádné naděje  na získání inteligence. Svévolně mu však vkládá do úst absurditu, která by Durycha nemohla napadnout ani ve snu:  „Katolictví u nás nemá už větší naděje, než je naděje  na pomalé a pokojné dožití.“ 

Na konci své stati, která je solidně polemická, kde Peroutka i nostalgicky připomíná, že sám byl v mládí katolíkem, pak ale víru ztratil, vyslovuje podivné proroctví o symbiose národa a katolictví:   –   „…z týchž důvodů, z nichž národ se nestal protestantským, nedodá už ani dosti potřebných náboženských sil ke katolické renesanci. Katolictví může u nás žíti už jen jako stařec.“ (Tento třídílný Peroutkův seriál, nazvaný „Má katolictví ještě nějaké naděje ?“,začala uveřejňovat PŘÍTOMNOST od 15. dubna 1931.) 

Lidí „moudrých“ a „rozumných“ si Durych vážil pramálo. Snad právě proto, že sám nepatřil k nejhloupějším, a to už od dětských let. Vzpomíná, jak ho kdysi ještě na příbramském gymnáziu setřel jeden profesor: 

„Vždyť vy jste vlastně velké nic,  jen takový Velikán Velikánovič !“ 

Za toto tak drsně nastavené zrcadlo Durych tomuto profesorovi nikdy nepřestal být vděčný. Pozoroval se v něm po celý život, bál se vlastní pýchy a marnivosti víc než ohně. V řadě svých náboženských úvah diskutuje sám se sebou,, zda je či není pyšný, marnivý a ješitný. Pro moudré čtenáře to jistě bylo velmi poučné,  většině čtenářů, kteří spolykali všecku moudrost světa, se tyto úvahy musely a stále musí zdát nesrozumitelnými a nepochopitelnými. 

Moudrost zřejmě neuděluje toliko Duch svatý, dává ji též jako léno i Duch zla.  Tato „ zlá“ moudrost  bývá zpravidla rafinovaně zašifrovaná, poněvadž Duch zla chce pokud možno zůstat ve skrytu. Rozpoznávat duchy je pak nesmírně obtížné, to dokázali pouze světci. Durych před příliš chytrými lidmi své čtenáře  stále varoval. Preventivně. Děsil se více méně pravdivého poznatku Ferdinanda Peroutky, že   „…skoro po dva tisíce let církev katolická … důsledně usilovala … aby skála Petrova byla osazena lidmi, kteří ve světě něco znamenají.“  A vůbec to nemusil být jen Richelieu či Mazarin. Mnohem více si vždycky cenil prostých kněží a řeholníků, než věhlasných prelátů, skvících se oslnivou moudrostí a výmluvností. 

Buď Bohu chvála, že v českém národě nebylo v poslední době tolik katolické „elity“, aby (podle Peroutkovy správné předpovědi) mohlo dojít k nějaké katolické renesanci. O tu se sice pořád (jak jsme toho svědky) někdo snaží, nedá si pokoje, stále něco nového si vymýšlí, naštěstí však tyto „dobře prý míněné snahy“ stále se odrážejí o Skálu, která je z neobyčejné horniny. Nedávné úpravy, které se leckomu zdály být toliko kosmetické, ani zdaleka touto peroutkovskou renesancí nejsou: chvála Bohu, jsou jen jejím zpackaným, neúspěšným pokusem. Takovouto „renesanci“ Peroutka jistě na mysli nemá.  Národ doopravdy nemá v sobě potřebnou „náboženskou sílu“, má zato v sobě přebytek „sil protináboženských“. „Náboženské síly“ se více méně vyplýtvaly na utopickém „aggiornamentu“, na slabomyslně pojatém ekumenismu, na odbourání latiny a na jiných lahůdkách. Většině těchto ´lahůdek´ se nepodařilo zdolat  –  díky komunistům  –  železnou oponu a tak se stalo, že do zemí koruny české se dostala v letech devadesátých řada lahůdek vyčichlých, chuti mdlé. Renesance katolicismu se tedy v zemích Českých nekonala ze zcela jiných důvodů, než měl na mysli Ferdinand Peroutka. 

Zatím také nelze pozorovat  stárnutí katolicismu. Není už odchovanců c.k seminářů. Dožili vskutku v klidu, kdesi v koutku. „Elitní“ katoličtí vzdělavatelé mnoho nepořídili. Katolická mládež se začala zajímat o vedlejší, úzkorozchodnou dráhu  tradice a jak jen může, ochotně na ni přestupuje. Tím už se sama a dobrovolně vyřazuje z elity národa…. 

A to je realita.

Advertisements